Rally Dakar 2025 již skončila. Několik dnů před ní skončila i Afrika Eco Race, která se jezdí po podobné trase, kde se dříve jezdila „pravá“ Rally Dakar, která má vlastně název podle cílového města, kde rallye končila. A právě na cestu do Dakaru se před čtyřiceti lety vydaly dvě české posádky s vozy LIAZ. Byla to první účast závodníků z takzvaného východního bloku na této rally. První posádku tvořil Jiří Moskal, Jaroslav Joklík a Radek Fencl. Druhou posádku Josef Brzobohatý a Zdeněk Kovář, kteří jeli mimo kvalifikaci, protože jim ve třetí etapě utekl z posádky francouzský navigátor Alain Galland, takže nebyli kompletní. Prý měl fobii z pouště… Řidičem šťastnějšího LIAZu byl Jiří Moskal.
Jiří Moskal je známý hlavně starším obdivovatelům Rallye Dakar. Ale Rallye Dakar nebyla jeho jediný motoristický sport, který aktivně provozoval. A koneckonců ještě i dnes jezdí závody rallye revival.
Ale začněme od začátku
K motorismu se dostal na vojně. Když se vrátil z vojny přestavěl s kamarády vůz Škoda Octavia na závodní, a tak od roku 1970 začala jeho závodnická kariéra, během které se vypracoval mezi elitu československých jezdců. Začínal na automobilových soutěžích a přes tehdy oblíbené závody do vrchu se vypracoval až k okruhovým závodům. Důležité pro něj bylo, že nastoupil do jabloneckého podniku LIAZ, protože tak se dostal k závodům ve formuli a hlavně k účasti na Rally Dakar nebo okruhových tahačů. Velkého úspěchu dosáhl například v roce 1975, když vyhrál titul mistra České republiky i mistra ČSSR v závodech automobilů do vrchu ve třídě do 1000 ccm. Po tomto úspěchu začal od následujícího roku jezdit s formulí Easter a devět let reprezentoval Československo v Poháru míru a přátelství ve formuli Easter. V této formuli byl roku 1978 sedmý. O rok později třetí. O další rok později druhý a nakonec v roce 1981 zvítězil ve dvou závodech poháru a celé mistrovství vyhrál. Také se stal československým šampiónem.
V roce 1986 se rozhodl ukončit působení ve formuli Easter a plně se věnovat přípravě vozů na Dakar a také závodním tahačům. Od roku 1987 se totiž věnoval závodění v Evropském šampionátu okruhových tahačů. Samozřejmě opět s LIAZem. A spolu s Františkem Vojtíškem se stali prvními českými jezdci v závodech tahačů.
Posledním okruhovým závodem byl závod ve španělské Jaramě v roce 1989, kde skončil třetí a zajel i nejrychlejší kolo. Následně dostal nabídku soukromého německého týmu Axela Hegmana a postavit mu závodní tahač. Což se mu podařilo, protože jím postavený vůz Mercedes-Benz v roce 1990 celý Evropský šampionát vyhrál. V dalších letech se věnoval silničním kamionům. V roce 1994 se podílel na stavbě tahače SISU pro Martina Koloce, se kterým se hned v první sezóně umístil v Evropském šampionátu na druhém místě a v dalších dvou letech si vyjel SISU titul Mistra Evropy.
Pilotem jednoho kamionu byl Jiří Moskal, se kterým jsme si chvíli povídali:
Pamatuješ se na svůj úplně první závod?
Tak jako všichni v sedmdesátých letech minulého století jsme pro získání licence museli odjet nějaké mototuristické soutěže v roce 1969, získat tam potřebný počet bodů a potom nám byla udělena licence III. třídy, která opravňovala k účasti na oblastních závodech do vrchu a soutěžích. První oblastní soutěží byla myslím Rally Český ráj v Jičíně 1970.
Čím vším jsi jezdil?
Škoda Octavia Super, Renault R8, Škoda MB 1000 A2, Škoda 100 A2, Formule Easter, kamion LIAZ Dakar, kamion LIAZ okruhy, Škoda Favorit okruhy. Při troše neskromnosti si myslím, že není u nás jiný jezdec s tímto záběrem.😉🙂
Jezdil jsi s mnoha typy vozů různé závody. S čím a co jsi jezdil nejraději?
Na vojně jsme se dohodli s mými mazáky Pepou Světlým a Rudou Chladem, že po vojně budeme závodit s auty. Vlastně moje prví mototuristická soutěž, které jsem se zúčastnil ještě na vojně společně s Rudou a Pepou byla Rally lázní se SIMCOU ARONDE MONTLHERY, kterou vlastnili Chladovi. My jsme s Pepou začali v roce 1969 se Škodou Octavií Super, která zůstala v rodině po tatínkovi, který mi zemřel měsíc po maturitě v roce 1966. V zimě 1970 jsem za velkého přispění maminky a manželky Eleny (hrála volejbal, a to i za reprezentaci) koupil Renault R8 1100. S tímto vozem jsem jel ten Jičín a ještě pár oblastí. Podobný scénář se odehrál před sezonou 1971. Koupil jsem opravdový závoďák, Škoda MB 1000 v úpravě A2 (původně STUDIO B5) a začali jsme s kamarádem Pavlem Klusem další sezonu v oblastních závodech. V průběhu sezony jsme začali jezdit s Pepou Světlým. V soutěžích nebylo auto moc spolehlivé, tak jsme přešli na závody do vrchu. Další tři sezony jsem s tímto autem jezdil poměrně úspěšně MR ČSR i MR ČSSR (tzv. malý a velký mistrák).
V předposledním závodě sezony 1974 jsem v Ústí nad Orlicí havaroval. Na sezonu 1975 jsem koupil od Petra Samohýla Škodu 100 A2 a pokračoval v kopcích. Ze 14 závodů malého a velkého mistráku jsem jich 12 vyhrál a dvakrát skončil na druhém místě. Získal jsem oba tituly. Na sezonu 1976 mi LIAZ, díky generálnímu řediteli panu Koreckému, zakoupil formuli EASTER MTX 1-02. První závod s formulí na Malé Skále jsem dokonce vyhrál. Na sezonu 1977 mi LIAZ koupil EASTER MTX 1-03. Od roku 1978 do roku 1986, kdy jsem ukončil závodění s formulí, jsem byl členem reprezentačního družstva. V roce 1980 jsme jako reprezentanti obdrželi od Svazarmu nové formule EASTER MTX 1-06. V roce 1981 jsem s Eastrem získal titul mistra republiky a vyhrál jsem i Pohár míru a přátelství. Byl mi udělen titul Mistr sportu.
Od roku 1985 jsem se s kamionem LIAZ účastnil jako řidič Rally Paris-Dakar a od roku 1987 jsem absolvoval tři sezony s kamionem LIAZ v seriálu Evropského poháru tahačů na okruzích.
Karieru jsem ukončil v roce 1989. V roce 1987 mi byl udělen titul Zasloužilý mistr sportu. NEJRADĚJI JSEM JEZDIL S FORMULÍ a NEJRADĚJI JSEM MĚL DAKAR a kdyby mi jeden z bývalých kolegů neznemožnil návrat do LIAZu v roce 1991, tak bych ho jel určitě vícekrát. Již v té době jsem měl v plánu použít automatickou převodovku Allison.
Úplně poslední závod?
Poslední regulérní závod MR na okruzích jsem jel v roce 1992 s vypůjčeným autem Škoda Favorit od Slávka (Břetislava) Engeho na brněnském autodromu. Jel jsem poprvé se závodním autem s předním náhonem a poprvé v životě jsem brzdil levou nohou. K údivu mému i jiných jsem zajel druhý tréninkový čas (pouze o 0,05 sec. pomalejší než čas, který v Brně zajel se svým autem Slávek). Čtyři kola jsem držel druhé místo za Dodo Studeničem na Hondě. V pátém kole jsem ve Schwanzově zatáčce vyjel mimo trať a tím pro mě závod skončil. Přestaly fungovat použité staré gumy, za což se mi Slávek později omluvil.
V roce 1985 přišel první Dakar
Jiří Moskal se roku 1985 stal jedním z prvních účastníků Rally Dakar z tehdejšího Československa. Dakaru se účastnil ještě toho originálního v Africe, jehož cíl byl skutečně v senegalském hlavním městě Dakar.
Rally Dakar se zúčastnil celkem čtyřikrát a pokaždé jel s vozem LIAZ. Ve svém prvním závodě roku 1985 byli vlastně prvními průkopníky československé účasti na této rallye. Se svojí posádkou s Jaroslavem Joklíkem a Radkem Fenclem skončili na 13. místě mezi kamiony. Pro LIAz to byl velký úspěch, protože se zabývala především výrobou silničních vozidel, ne terénních. Mimochodem tento úspěch inspiroval k účasti také podnik TATRA, který již byl na příštím Dakaru.
V roce 1986 sice Dakar neviděli, ale v následujících letech si to vynahradili třetím místem v roce 1987 v posádce opět s Jaroslavem Joklíkem a nováčkem v posádce Pavlem Záleským. V následujícím roce 1988 jel spolu s Františkem Vojtíškem a Pavlem Záleským svůj poslední Dakar a umístili se na krásném druhém místě v kategorii kamionů! Hned za vozem TATRA a získali první místo v kategorii sériových kamionů a celkově 21. v počtu 350 startujících.
Ještě se vrátím k roku 1986. Tehdy se jel dodnes nejdelší Dakar v historii. Jelo se z Francouzského Versailles do Senegalu přes Alžír, Niger, Mali a Guineu. Trasa měřila 15 000 km z toho 7 731km rychlostních zkoušek. Do závodu vyrazilo 282 aut, 73 kamionů a 131 motocyklů, tedy celkem 486 posádek. Cíl však spatřilo pouze 100 posádek – 71 aut a kamionů a 29 motocyklů. Mezi těmi, co nedojeli byla bohužel i naše posádka.
Je nutno si uvědomit, že tehdy závodníci museli předvést nejen své řidičské a navigátorské schopnosti, ale také se vyrovnat se všemi technickými problémy nejen na trati, ale potom i v depu. A mít všechno s sebou. Sice tam panovala přátelská atmosféra, ale i tak ne vše tam bylo opravitelné.
Posádka Jiřího Moskala se s kamionem převrátila. Jiří vzpomínal jak to tehdy bylo: „Po převrácení kamionu jsme přišli o zadní diferenciál, odlil se z něho olej. Pokračovali jsme dál pouze na přední náhon. V předposlední etapě jsme zůstali viset na jedné z dun, v tu chvíli jsme jeli mezi kamiony na prvním místě. Po delší době přijeli tatrováci. Karlík Loprais nás přes dunu přetáhl, a ještě v tom místě dost dlouho pomáhali kluci z Tatry s vyprošťováním Groina, což se nepovedlo. Tím jsme se všichni zdrželi a k vesnici Djago jsme přijeli až za tmy. Před vesnicí byly v blátě zapadlé nějaké kamiony a vesnice byla jinými kamiony zneprůjezdněna. Čekali jsme tam do rána, kdy TATRY vyprostily zapadlé, uvolnily vesnici a jeli jsme do cíle této etapy. Tam jsme ale přijeli v době, kdy tam již nikdo z organizátorů nebyl. Všichni účastnici, kteří tam byli včas, již odstartovali do poslední etapy. To znamenalo diskvalifikaci. S pomocí Tater jsme dojeli k Růžovému jezeru mimo soutěž. Následně byla posádkám Tater a nám udělena Cena výjímečnosti za pomoc ostatním účastníkům.“
Druhá posádka kamionu v tomtéž roce 1986 měla velkou nehodu, když po skoku a zapíchnutí se přední nápravou do písku došlo k fatálním škodám. Mezi nejzávažnější škody patřil zlomený most přední nápravy a prasklý obal převodovky.
Na pár otázek nám odpověděl i řidič druhého LIAZu z tohoto roku Jaroslav Joklík:
Jak jsi se dostal k Dakaru?
Nápad vyrazit na Dakar vznikl v Liazu v roce 1984. Do konstrukce tenkrát chodily zahraniční časopisy, ze kterých jsme se dozvěděli, že existuje něco jako Dakar. Po čase se podařilo přesvědčit tehdejšího ředitele Liazu Viktora Koreckého, aby start na Dakaru posvětil. Z lidí kolem Automotoklubu LIAZ se daly dohromady dvě posádky. V první jsem byl já s Radkem Fenclem a Jirkou Moskalem, kteří od začátku stáli u zrodu celého nápadu.
Jak vzpomínáš na svůj první Dakar a jaký máš nejhorší zážitek?
Samozřejmě jsme byli vykulení. Vůbec jsme nevěděli, co nás čeká. V Paříži na nás koukali jako na exoty z východu. Mysleli si, že jsme Rusové, protože jsme na plachtě měli napsáno Motokov a na dveřích Moskal😁 .
Můj nejhorší zážitek na Dakaru byl, když v roce 1986 spadl vrtulník a zemřelo v něm pět lidí, včetně zakladatele rallye Thierry Sabine.
Jak se dříve navigovalo?
Navigace v té době byla jako na klasické rallye. Papírový itinerář, halda rally computerů na odpočet kilometrů a vestavěný kompas. To nám tehdy stačilo.
Jak se kontroloval průjezd kontrolními body?
Kontrolních bodů bylo méně a jejich kontrola byla jednoduchá – razítkem na papírovou kontrolní kartu.
V roce 1986 jste měli v závodě velkou nehodu, když jste se s vozem zapíchli do písku, to musel být strašný náraz. Utkvělo Ti ještě něco z toho v paměti?
Pamatuju si dobře tu ránu… Auto z rychlosti asi 70 km/hod zastavilo na místě. V tu chvíli se rozhostilo úplné ticho… A potom jsem slyšel jen sténání spolujezdců… Ti měli oba kompresní zlomeninu páteře. Já to udržel v rukách. Až jsem přitom ohnul volant. Páteř jsem měl jenom naraženou.
Než jsem je vytáhl z kabiny, tak tam do pár minut byla helikoptéra.
Ta nehoda se stala za oázou Bilma v Nigeru. Místní potom auto odtáhli z dun k místní škole, kde je údajně dodnes.
A dále se opět ptáme Jiřího Moskala:
Jak jsi se k Dakaru dostal?
Společně s Ing. Radkem Fenclem, který mi výrazně pomáhal s úpravami formule Easter, a Doc. Zdeňkem Kovářem (po roce 1989 rektor a zakladatel Liberecké univerzity) při kávě a prohlížení francouzského časopisu, který o Dakaru psal jsme si řekli, že by bylo hezké se této soutěže zúčastnit. Vzhledem k mému dobrému vztahu s panem Koreckým jsem mu tuto myšlenku přednesl a on, vzhledem ke své velké lásce k motoristickému sportu a osobní přízni (zaplatil obě oslavy mých titulů) byl tou myšlenkou nadšený! To bylo na podzim 1983. Pan Korecký dohodl spolupráci s francouzským zástupcem panem Stragerem a na jaře 1984 začaly přípravy na naši první účast. Původní záměr byl, že posádky budou tvořit hlavně závodníci AMK LIAZ. Míra Krejsa, Radek Fencl, Petr Tyl a já. Míru nakonec nahradil pracovník LIAZ Mnichovo Hradiště Pepa Brzobohatý (nedávno oslavil 93. narozeniny) a Petra Tyla, protože byl jako zahraniční montér na Kubě, nahradil Jarda Joklík.
Měli jste také podpůrné týmy, jako mají závodníci dnes? Díly jste si také vezli samy?
V té době jsme žádné podpůrné týmy neměli. Veškeré díly, o kterých jsme si mysleli, že je budeme potřebovat, jsme si vezli na korbě kamionu, stejně jako veškeré nářadí (elektrocentrála, svářečka, kompresor a mnoho dalšího) a samozřejmě věci osobní potřeby. Každý jsme měli svojí skříňku. A samozřejmě spací potřeby, molitanovou matraci a spací pytel. Já si vezl i svůj oblíbený polštářek🙂 . Nezbytným nákladem byl také dostatek proviantu, který jsme obdrželi od Koospolu. Frankfurtské párky, Pražská šunka a našlo se místo i pro zajištění pitného režimu.
Jak vzpomínáš na Dakar?
Na to je jednoduchá odpověď, JENOM V DOBRÉM!
Na některých akcích Tě vidáme s dakarskou LIAZkou – neplánuješ se projet opět do Dakaru nebo Dakar Classic?
Kdyby mi bylo alespoň o deset let méně, tak bych se snažil přemluvit Ondru Lišku, majitele krásně zrenovované 617 z roku 1988 a Pavla Záleského, mého nejlepšího navigátora, abychom to zkusili.
Cesta pouští
V roce 2020 vznikla v Saudské Arábii první Dakarská hymna, ale věděli jste, že již v roce 1987 dostali dakaristé svoji první písničku? Složil ji kapelník skupiny VOLUPSIJE Jiří Němeček, který ji také nazpíval. Skupinu založil v roce 1969 Milan Nermuť, který bydlel s Jiřím Moskalem v jednom rodinném domku. Jejich otcové byli kamarádi a Jirka získal čestné členství v této hudební skupině a dostal tu písničku. A teď to nejdůležitější: jmenuje se Cesta pouští.
A díky laskavému svolení a poskytnutí této písničky, dokonce ve dvou verzích, kapelou VOLUPSIJE si ji můžete poslechnout i vy. Děkuji kapele za poskytnutí nahrávek a povolení jejich zveřejnění.
Nejprve originální nahrávka z roku 1986 – zpívá Jiří Němeček:
a její nová verze z loni (2024) vydaného alba „Brambory“ – zpívá Jiří Šimek:
Dnes se s ním potkáte třeba na rallye revival
Revivalové rallye začal jezdit v roce 2012 a jezdí je dodnes. V poslední době jsme ho vídali v nepřehlédnutelně žlutém BMW 318 IS.
Jak ses dostal k revivalu?
V roce 2012 mě oslovil kamarád Valerij Martjuk jestli bych s ním nejel jeho Ladou jako spolujezdec a nevím jestli Prahu nebo Berounku u Edy Patery. Nabídku jsem přijal a tím to začalo. Na sezonu 2013 jsem zakoupil od Petra Vojáčka Lancii Betu a začali jsme jezdit se synem Jiřím.
Jak se Ti jezdilo se synem?
S Jiřím jsem jezdil rád a jeho výsledky, i když jenom v revivalech, mi dodnes dělají radost a mrzí mě, že jsem mu závodění neumožnil v jeho mládí.😭
Děkuji, že jste se s námi podělili o své vzpomínky.
Fotografie bez podpisu jsou z archivu posádek.
