Rozhovor s cílovým maršálem z Nové Paky Alešem Brendlem.
Autokrosová trať v Nové Pace je legendou českého motorsportu. Na jejím cíli stojí muž, který tento sport nejen sleduje, ale desítky let s ním žije. Dlouholetý fanoušek, nadšenec a dnes i cílový maršál – právě s ním jsem si povídala o vývoji autokrosu, zákulisí organizace závodů i o tom, jaký je pohled na závody z druhé strany pásky.
Můžeš se na úvod podělit o to, jak si se dostal k autokrosu a co tě k němu přivedlo?
V prvé řadě bych rád pozdravil všechny fanynky, fanoušky, fotografy, jezdce a jejich skvělé doprovody. Zkrátka všechny, co milují autokros.
Moje začátky s autokrosem jsou spojené s dětstvím, kdy mě tatínek jako malého kluka přivedl do Štikovské rokle na autokrosové závody. Atmosféra a vše kolem mě natolik uchvátilo, že jsem propadl autokrosovému šílenství, které mě drží doposud.
Vzpomeneš si na svůj první závod? Jaký to byl zážitek?
Na první závody si vzpomínám matně, kdy se jednalo o osmdesátá léta minulého století. Co si přesně vybavuji, že mě uchvátil jezdec Karl Wöber se svým speciálem s reklamním nápisem JIM BEAM. Stráně byly plné lidí, že se nedalo nikam projít. A dnešní depo závodních strojů a město bylo plné návštěvníků z DDR. Po trati se proháněly vozy dvou divizí, a to plechové vozy a bugginy. Samozřejmě jsem nejvíce fandil našim jezdcům. Ikony jako je Jiří Bartoš, Alois Havel, Karel Havel, Jaroslav Hošek, Bohumil Křesťan, František Kačírek atd.…na jejich skvělé jezdecké umění se nedá zapomenout. Součástí toho všeho bylo také sbírání samolepek, fotek a plakátů po depu. Cenným suvenýrem (pro dnešní mladé lidi nepochopitelné) byla rovněž prázdná plechovka od pití. Byly to krásné časy. K tomuto jenom dodám poslední věc, že je mi ctí, že jsem se mohl několikrát osobně setkat a popovídat si s legendami, a to s Františkem Kačírkem a Bohumilem Křesťanem, kteří každoročně zavítají na autokrosové závody do Nové Paky.
Také jsi začal sám závodit. Jaký je to pocit?
V prvé řadě si netroufám vůbec tvrdit, že jsem začal závodit. K tomu mám hodně daleko. Z mého pohledu se spíše jedná o snahu se přiblížit závodní hobby jízdě. Pořídili jsme si s kamarády závodní motokáry a další potřebná vybavení. Propadl jsem pocitu usednout do závodní sedačky a chytit do rukou závodní volant. Jak to jednou vyzkoušíš, propadneš tomu. Nepopsatelný pocit…
Kolik lidí se podílí na pořádání autokrosového závodu?
Na tuto otázku je těžké jednoznačně odpovědět. Je nutné si uvědomit, že na samotné organizaci a průběhu závodu spolupracují i lidé a organizace, které nejsou přímo členy Autoklubu Nová Paka. Bez jejich pomoci by nebylo možné závody uspořádat a já jim touto cestou velice děkuji za dosavadní nepostradatelnou spolupráci. Každá osoba má svoji významnou nezastupitelnou roli. Tyto jednotlivé články do sebe zapadají a teprve dohromady vzájemnou spoluprací zajistí zdárný průběh samotného závodu. Navíc se musí samozřejmě rozlišit, zda se jedná o závod MČR nebo ME. Při pořádání ME je zapotřebí daleko více lidí na zdárnou organizaci a samotné zajištění průběhu závodu. Bohužel je smutné, že v současné hektické době ubývá počet lidí, kteří jsou ochotní zdarma obětovat svůj volný čas a udělat něco pro druhé. Tím je příprava závodů rok od roku čím dál tím složitější. O to víc si vážím lidí, kteří veškerý svůj čas tráví na úkor rodinného života na přípravě závodů. Bez těchto nejdůležitějších lidí v pozadí by se závodit určitě nedalo.
Jak bys zhodnotil vývoj autokrosu za dobu, co se mu věnuješ – ať už z pohledu techniky, organizace, nebo samotné atmosféry? (rozdíly mezi dřívějším a současným autokrosem – např. auta, pravidla, bezpečnost, fanoušci.)
To je otázka, na kterou je těžké odpovědět. Každá doba má své a nese si své pro i proti. Zážitky ze závodů pohledem malého kluka jsou úplně jiné, než jako člen organizačního výboru nebo člen závodního týmu. Stejně tak, jaký je pokrok ve společnosti a v životě, tak stejný pokrok se udál i v autokrosu. Dříve jedním z hlavních faktorů byl samotný jezdec, a to především tím, jak si dokázal s tratí poradit. Ty tratě vypadaly úplně jinak než dnes. Dnes je to už více méně sprint na uválcované hlíně a nejdůležitějším faktorem je samotné auto, většinou továrního původu. Je to taková F1 v terénu a k tomu jsou samozřejmě přizpůsobeny i závodní vozy. Dnes je to také více o penězích. Finanční náročnost tohoto sportu je už úplně někde jinde, než bývala. Dříve se mi také líbila větší rozmanitost závodních vozů ve startovním poli. Hold každá doba má své a pokrok nezastavíš ani z pohledu jezdce a ani z pohledu pořadatele. To je na dlouhé povídání.
Jaké vylepšení by si podle tebe zasloužila trať ve Štikovské rokli?
Těch věcí, které by si zasloužily změnu, je v Nové Pace daleko více…
Pro mě aktuálním problémem je především zkvalitnění podkladu závodní tratě, aby se v průběhu závodu nevytvářely tak velké díry. Je pravda, že jsem vyrůstal na úplně jiném autokrosu, než jaký se jede v současné době. Dříve narozené autokrosové legendy už jenom vzpomínají a vyprávějí slavné historky, jak vypadal ten doslova pravý autokros. Doba jde však dopředu a vše se rozvíjí. Stejně tomu je tak i u autokrosu. Je zapotřebí se co možná nejvíc přizpůsobit novým trendům a požadavkům. To platí nejenom pro jezdce, ale i pořadatele. Pravdou je, že na upravené a uválcované trati trochu ztrácí význam samotné umění jezdce reagovat na nenadálou změnu závodní tratě. Když vidím, jak se někteří piloti doslova perou s tratí a jsou schopni vymést jednu a tu samou díru v každém kole, tak jen nevěřícně kroutím hlavou. Poté co ve třetím průjezdu urazí kolo, začnou nadávat na pořadatele, že neupravil trať. Zde se teprve odděluje to pravé zrno od plev a zkušený jezdec si s překážkou dokáže mistrovsky poradit. V Nové Pace problém spočívá ve velkém výškovém převýšení a skalnatém podloží. Přívalové deště tak s tratí pokaždé udělají své. O tom jsme se v minulosti mohli již několikrát přesvědčit, kdy už připravenou trať nám přívalový déšť spláchl dolů do rokle.
V autokrosu sis vyzkoušel celou řadu rolí – (jaké) od těch nejzákladnějších až po tu součastnou, kde působíš jako cílový maršál. Každá z těchto pozic má své specifické nároky, zodpovědnosti a samozřejmě i zážitky…
Je pravdou, že v autokrosu jsem vyzkoušel hodně funkcí, a proto mohu i porovnávat. Začínal jsem jako pomocník traťového komisaře, následně jsem prošel jako traťový komisař. Následoval cílový maršál, ale i ředitel závodu. Vypomáhal jsem i v závodním týmu Ondry Medlíka, kdy se nám podařilo vybojovat i titul mistra Evropy. Každá funkce má opravdu svá specifika a svoji výjimečnost. Těch zážitků je moc a je na co vzpomínat.
Jak vypadá tvůj závodní den jako cílový maršál?
Samotné závody jsou pouze vyvrcholením snahy všech autokrosových bláznů, kteří věnují přípravě závodů i celého areálu neskutečné množství času, a to většinou na úkor svých rodin. Za to si zaslouží velké poděkování. Bohužel se v dnešní době setkáváme s tím, že to mnozí lidé nedokážou ocenit práci těchto lidí a jsme terčem neustálých negativních komentářů. Bojím se, až těmto skutečným autokrosovým bláznům dojde trpělivost, bude to znamenat konec autokrosu.
Můj závodní den většinou začíná přípravou technického zabezpečení, a to jak světelné signalizace odpočtu kol, světelné signalizace napomenutí jezdce a přípravou signalizačních vlajek pro ředitelství závodu. Je nutné vše vyzkoušet, aby to spolehlivě fungovalo po celý závodní víkend. Následuje rozprava a porada s ředitelstvím závodu. Jak se závody rozjedou, už jenom počítám, sleduji průběhy jízd a nakonec odmávnu šachovnicovou vlajkou konec jízdy všem jezdcům, kteří zdárně protnou cílový prostor. Po celý den je to poměrně náročné i z toho pohledu, že jsem na stanovišti úplně sám a nemohu se s nikým poradit o pořadí jezdců. Zde pomáhá osobní znalost. Někdy to má takový rychlý spád, že nemáte čas ani na jídlo. Rovněž nepříjemné je i to, že cílová věž v Nové Pace se Vám neustále pohybuje a Vaše nohy pracují jako při motokrosu.
Setkal ses během své kariéry s nějakou mimořádnou nebo krizovou situací, kterou jsi musel jako maršál řešit? Nebo nějaká situace na trati co tě zasáhla a vryla do paměti?
Takových situací bylo mnoho. Rozhodně nelze zapomenout na situaci v Dolním Bousově, kdy na stanovišti číslo pět, se proti nám v plné rychlosti vyřítil Petr Bartoš v souboji s Romanem Švábenským. Ani jednomu se nechtělo ubrat plyn a už to vypadalo, že skončí oba na naší věži. Nakonec to skončilo nehodou obou jezdců, kteří se zastavili těsně před stanovištěm. Mezitím už jsme s kolegy skákali z věže…to byla hodně nepříjemná situace.
Další situaci jsem zažil už jako cílový maršál, kdy u toho byl opět Roman Švábenský. Při průjezdu cílem narazil do svodidel takovou intenzitou, že se energie nárazu přenesla na stožár stanoviště a málem mě to katapultovalo z věže. Měl jsem co dělat, abych se nahoře udržel.
Nesmazatelně se mi také zapsal do paměti závod ME v roce 2009. Jak všichni dobře vědí, zhruba týden před závodem v Nové Pace zemřela autokrosová legenda Jiří Bartoš. Pietní vzpomínka na startovní rovince nenechala jedno oko suché. Všichni jsme si přáli, aby jeho syn Petr Bartoš na jeho počest tento nesmírně těžký závod dokázal vyhrát. A on to dokázal. To je asi nejvíc. Ten pocit, kdy jsem mohl Petra odmávat jako prvního v cíli, je dodnes nezapomenutelný. Ještě teď mě při této vzpomínce mrazí v zádech.
Ale zajímavých okamžiků během závodu bylo vždy několik. Na cílové rampě v Nové Pace je člověk úplně sám a nemá možnost se s nikým poradit o pořadí v jízdě. Není zde čas zahledět se do nějakého napínavého souboje na trati. Někdy se stane, že se pořadí během jednoho kola několikrát změní. To je pak ten případ, kdy se musíš rozhodnout a správně odmávat cíl. Musíš si pamatovat nejenom první tři, ale i minimálně poslední dva jezdce. Hodně mi přitom pomáhalo, že jsem závodní stroje dokázal dobře rozpoznat. Navíc úsek od studánky do cílové zatáčky není z cílového stanoviště vůbec vidět. Je pravda, že jsem si závody v klidu vychutnal až doma při sledování televizního záznamu. Zajímavostí je i to, že jsem si s některými jezdci dokonce stihnul při ostré závodní jízdě kamarádsky zamávat. Obdivuji je za to, kdy mají plné ruce a nohy práce a ještě nezapomenou mě při průjezdu do dalšího kola pozdravit…
Jaký máš názor na současnou úroveň českého autokrosu?
Ten názor je jednoznačný. Český autokros je evropskou špičkou, kdy to každoročně dokazují všichni jezdci v jednotlivých divizích. Já si jen přeji, ať se jim takto stále daří a dělají českému autokrosu to nejlepší jméno. Vždyť autokros je jednoznačně nejúspěšnějším motosportem v naší zemi.
Co považuješ za největší výzvu, které dnes autokros jako sport čelí? (Například ekonomická náročnost, zájem mladé generace, podmínky pro pořádání závodů apod.)
Já už jsem to tak trochu zmínil v předchozích odpovědích. Jednoznačně jsou to ekonomické podmínky a finanční náročnost nejenom na přípravu závodních vozů, ale i na přípravu jednotlivých areálů. S čím se také v současné době potýkáme, je to, že současná mladá generace neprahne po aktivním zapojení se do činnosti v autoklubu a nemají zájem jakkoliv se podílet na přípravě a na průběhu samotného závodu. A tím je řečeno vše. Připravit v dnešní době plnohodnotné závody je rok od roku složitější. Ale to není problém jen autokrosu.
Máš nějaký oblíbený tým nebo jezdce, kterému fandíš?
Já mám rád všechny jezdce a velice si vážím každého, kdo pro autokros něco udělá. Nedělám žádné rozdíly mezi evropskými jezdci či jezdci různých hobby závodů. Pro mě to jsou všichni největší borci, kteří se pro dobrý výsledek snaží udělat vše. Stejně tak jako týmy a doprovody. Jsou to prostě neuvěřitelní nadšenci, kteří milují autokros jako my všichni.
Jak bys zhodnotil vzájemnou komunikaci mezi jednotlivými závodišti resp. kluby a jezdců mezi sebou?
V autokrosu je na zlepšování hodně věcí. Výše jsem zmínil vzájemnou komunikaci mezi jezdci, pořadateli a vedením závodu. Je nutné vést společný dialog a vzájemně si pomáhat a odstraňovat nedostatky na obou stranách. Musí zmizet vzájemné osočování, nevraživost a slovní napadání. To vidím za sebe v současné době jako velký problém. Dle mého názoru ani jednotlivé autokluby a pořadatelé autokrosových závodů spolu moc dobře nespolupracují a vytvářejí se spíše nepřátelské vztahy a prostředí. Na tom by se mělo hodně zapracovat. Ostatní komentovat nebudu.
Co bys poradil někomu, kdo by se chtěl zapojit do autokrosu – ať už jako jezdec, nebo jako součást organizačního týmu?
Těžko v tomto radit. To je přímo srdeční záležitost. Každopádně jdi do toho a vyzkoušej si to sám na sobě a uvidíš, jak té droze s názvem autokros podlehneš. Je zde spoustu dobrých lidí a kamarádů, kteří mají společnou vášeň a společně tak prožijete neskutečné množství zážitků, které Tvůj život obohatí. Neboj se a přijď mezi nás…
Je podle tebe propagace autokrosu dostatečná?
Co se týká samotné medializace, pamatuji roky, kdy prakticky nebyla žádná. Celé to tenkrát nastartoval Vojta Kára, který pro medializaci autokrosu udělal obrovský kus práce. Rovněž Tomáš Němec, David Jeřábek a mnoho dalších včetně Tebe Haničko se zasloužili o to, že autokros je v porovnání s jinými motoristickými disciplínami poměrně na dobré mediální úrovni. Neříkám však, že by to nemohlo být ještě lepší.
Jaké jsou tvé osobní plány nebo přání do budoucna v souvislosti s autokrosem?
Autokros je styl života. S autokrosem žiju celý život. Na tom nehodlám nic změnit…
Na závěr bych chtěl celé autokrosové rodině popřát v této nelehké době pevné zdraví a štěstí. Moc se těším, až se s Vámi osobně potkám v parkovišti závodních strojů.
Děkujeme za upřímné odpovědi a přejeme hodně sil do dalších sezón!
Autokros není jen o burácení motorů a adrenalinu. Jsou to i desítky lidí v pozadí, kteří se starají, aby všechno fungovalo tak, jak má. A cílový maršál je ten, kdo vidí poslední metry každého boje.
