Je to asi rok nebo dva, co jsem si někde na závodech všiml malé holčičky na čtyřkolce. Zaujala mě hlavně proto, že k motokrosovým botám přes motokrosové kalhoty měla růžovou sukénku. A tak jsem se později domluvil s jejím manažerem – taťkou, aby mi o sobě něco řekla:
Ahoj, jmenuji se Adélka Pavlátová, je mi deset let, ale všichni mi říkají Ava.
Jak dlouho jezdíš a jak jsi se k ježdění dostala?
Na čtyřkolce závodím od svých pěti let. Vzpomínám si, že když mi bylo pět let táta rozhodl, že si pořídíme čtyřkolku a budeme závodit. Gymnastika a balet je prý pro holky 🙂 . Takže i přes odpor rodiny se pořídila čtyřkolka a za měsíc jsem už stála na startu.
Mé začátky patří Biřkovu, můj první závod byl seriál Česká Podnikatelská pojišťovna Cup.
A co první závod, pamatuješ si na něj?
První závod jsem jela v Biřkově a celá rodina si ho pamatujeme naprosto přesně. A ještě dnes se při vzpomínkách na něj smějeme!
Čtyřkolku jsme naložili do kufru auta. Po posledním tréninku byla ještě celá špinavá a o několik kilo těžší se spoustou bláta. A jelo se. Hned po příjezdu nám bylo jasné, že jsme si to představovali jak „Hurvínek válku“. Od mámy jsme dostali nejprve vyhubováno, protože máma ví, že na závody se jezdí vymydlení, a ne s čtyřkolkou od bláta. To přeci zná z koňských závodů! Nicméně vyhozením čtyřkolky z kufru auta jsme se zbavili minimálně dvou kil bláta. A šli jsme na přejímky. Vše proběhlo v pořádku. Tak a teď na start.
V té době jsem ještě nejezdila hromadné starty, ale startovali jsme hezky jeden po druhém. Na tomto závodě jsem si nakonec vyjela třetí místo! Měli byste vidět nadšení nás všech! Závody tak hned pohltily celou rodinu! Dokonce i babičky, které na začátku zrovna nadšením neskákaly…
A jak tedy rodinné závodění pokračovalo?
První sezónu jsme objížděli všechny závody v České republice – Česká podnikatelská pojišťovna Cup v Biřkově, Handy Cup, Zlatý píst, Malešov Cup a jiné. Všechny závody byly obrovský trénink, a hlavně jsme všichni získávali nové zkušenosti a kamarády. Jak já, tak i táta. Ten se díky novým kamarádům naučil perfektně opravovat čtyřkolku! Za to obrovské díky hlavně Petru Krejzlovi a Davidu Kačerovi.
V další, již druhé, sezóně se objíždělo také obrovské množství závodů, ale jeden z nich je potřeba vypíchnout – Handy Cup v Pavlově, a to hned ze dvou důvodů.
Prvním důvodem je, že František Zaťko a jeho tým tam pořádá závody pro postižené děti, které by se rády projely na čtyřkolkách. Za to pořadatelům patří obrovský dík a kdykoliv to jen jde v mém náročném programu, tak se Handy Cupu ráda účastním.
Druhým důvodem je, že na závodech v Pavlově za námi přišel Karel. V tu dobu to byl pro nás ještě neznámý pán. Postupně se ale z něho stal náš velmi dobrý kamarád. Tehdy přišel a řekl nám, že by si přál, kdybych se stala členem jeho QUAD STORM RACING teamu! No, nebudeme lhát – sedli jsme si z toho na zadek! Takovou nabídku jsme vůbec nečekali a ani nás něco podobného nenapadlo!
A tak jsem se stala členem teamu Quad Storm Racing.
V Quad Storm Racing jsem strávila tři sezóny. Získala jsem spoustu zkušeností a spoustu zážitků s Karlem a jeho přítelkyní Pipi, která perfektně vaří a vždy se o mně dobře starala na závodech, a hlavně s Nelly Caisovou, která mi v začátcích hodně pomáhala na závodech.
V těch prvních třech sezónách se toho událo strašně moc. Začala jsem se na závodech posouvat nahoru, závody bez hromadného startu nás postupně přestaly zajímat a šlo se do „velkého závodění“ s hromadnými starty. Bohužel do toho zasáhl Covid-19, ale i přesto se alespoň trénovalo a pořádaly se měřené tréninky.
Bylo mi sedm a naši mi pořídili již třetí čtyřkolku. Byla to Access DRR 100. Čtyřkolka mi sedla, což se ne vždy při přechodu na „velkou“ povede. Spoustu dětí vyšší výkon a zvuk čtyřkolky vyděsí, a tak přestanou jezdit. Já prý ale rodiče překvapila! I když jsme čtyřkolku kupovali o rok dříve, než je obvyklé u jiných závodníků v mém věku, tak se mi podařilo tátu přesvědčit, že se mi líbí, sedí mi a prostě chci jezdit jen na ní!
První sezóna na nové čtyřkolce Access byla fakt těžká. Byla jsem ve své kategorii nejmladší. Sice jsem poslední nedojížděla, ale kluci byli starší a měli už více zkušeností.
V dalších sezónách jsem se začala prosazovat více vepředu, a tak i přední jezdci se mnou museli začít počítat! Začala jsem jim „zatápět“ a tak už to nemají se mnou jednoduché jako dřív. Začali jsme objíždět „větší“ závody, a to mi přineslo hodně dalších zkušeností. A já toho využívala!
I díky Karlovi a Quad Storm Racing jsme se na velkých závodech neztratili a našli tam spoustu dalších nových kamarádů.
Po Covidovém útlumu se loňská sezóna už trochu rozjela a my se mohli vrhnout zase do závodění na plno. Hlavní prioritou pro nás byl OffRoad Maraton, kde jsem jela hned ve dvou kategoriích, a to v dětech a mladších juniorech. V obou kategoriích jsem skončila celkově pátá. Dále jsem jela pár závodů ve Slaném a Malešově, ale to spíše v rámci tréninku a nabírání zkušeností.
Během této sezóny se objevila další nová kamarádka – Kiki Vaňková. S rodiči si často udělala čas a přijela se podívat na závody, kterých se účastním.
V loňské zimě u nás došlo k výrazné změně. Můj manažer (čti táta) vyjednal přestup do jiného týmu. Takže po krásných třech letech, spoustě zážitků a perfektního kamarádství, které ale pokračuje i nadále, jsem opustila Quad Storm Racing a přestoupila do Haruda Team RAC Sedlčany ke Kiki Vaňkové. Pro mě to byl obrovský posun v mé „závodní kariéře“ a všichni věříme, že mi to i pomůže. Kiki se mi velmi věnuje a myslí na mne kdykoliv může. A nejen ona. I její rodiče, Břéťa se Šárkou, nám na závodech pomáhají.
V letošní sezóně jsme si dali jako prioritu OffRoad Maraton v ČR a Endurance Master v Německu, oba dva seriály jedu už pouze v jedné kategorii, a to mladší junior.
Sezóna je velmi náročná, protože najezdíme spousty kilometrů a hromadu času strávíme na přejezdech na závody, ale o to více nás to baví a držíme všichni při sobě. Tím nemyslím jenom mámu, tátu a sestřičku, ale i ostatní závodníky a jejich rodiče, protože víme, co to naše závodění obnáší.
A jak nakonec sezóna 2022 dopadla?
Úplně nejhůře, jak mohla…
Tři závody před koncem sezóny mi začala čtyřkolka stávkovat a my si s ní nevěděli rady. Táta rozebíral, skládal, … ale čtyřkolka stále nejela. Tak jsme ji odvezli ke Krejzlům do servisu, kde se jim povedlo dát ji dohromady. To bylo v době kdy nám utekl jeden závod a pořád jsme ještě měli šanci na dobré umístění. Pak přišel předposlední závod a my opět nenastartovali a bohužel tenhle stav trvá doteď… Zatím pořád čekáme na zprávu, co se vlastně stalo.
Takže bohužel pro nás letošní sezóna skončila nejhůře jak mohla.
Jak bys shrnula sezónu celkově?
Sezónu jsme měli skvěle rozjetou. Začala jsem v novém týmu Haruda Team Sedlčany, na závodech se nám dařilo až před koncem sezóny nás zklamala technika. Snažili jsme se ji dát dohromady, ale přísun náhradních dílů u nás v České republice není na Accesse úplně ideální a finanční rozpočet taky není nekonečný.
Bohužel nás překvapily okolnosti, se kterými jsme nepočítali. Ale i to jsou zkušenosti! Je před námi ještě spousta sezón! Přeci jen je mi teprve deset let…
Důsledkem problémů bylo, že v České republice jsem spadla z prvního místa na nějaké šesté místo a v Německu na Endurance Masters jsem vicemistr, ale nutno dodat, že v naší skupině nás bylo málo (pouze tři) a já většinu závodu ani nejela pro neúčast dalších závodníků.
Za ty roky, co jezdíš už máš za sebou nějaké úspěchy – čeho si nejvíc vážíš nebo který závod se ti nejvíc líbil a ráda na něj vzpomínáš?
Každý závod, který jsme dojeli na bedně je pro nás velký úspěch! Ale vzpomínáme na všechny závody. I když samozřejmě nejvíce vzpomínáme na ty nejšílenější, které se jely v zimní chumelenici nebo šíleném blátě, kdy se čtyřkolky nedokázaly pomalu ani rozjet a po dojetí měly i.o několik desítek kilo více.
A co chystáte na příští rok?
Momentálně s tátou přemýšlíme, jestli jít už na 250 ccm nebo ještě sezónu počkat a s dvěstěpadesátkou pouze trénovat. Asi se přikloníme k druhé variantě, ale nechte se překvapit! Stejně jako já. Uvidíme, co táta vymyslí…
Když jsem Tě viděl jezdit, nosívala jsi přes jezdecké kalhoty sukýnku? Ještě ji nosíš?
Ano, sukýnku pořád nosím, i když už méně, protože na některých závodech se jim to nelíbí, a dokonce už byl jednou i podaný protest, že to je nedovolené vybavení.
Co pro Tebe sukýnka znamená?
Sukýnku jsem si vymyslela sama, protože jsem se chtěla odlišit od ostatních a různí pankáči na helmách mě zrovna neoslovili. Jednak nejsem pankáč, ale blonďatá holčička! A už jste někdy viděli desetiletého pankáče? 😉
Není nebezpečná – abys s ní někde nezachytila?
Zatím se nic nestalo, ale nosím baletní sukně, které jsou krátké, a navíc velmi jemné, takže v případě zachycení by se roztrhla a já bych si toho nejspíš všimla až v cíli.
A co Dakar? Sledujete?
Dakar poctivě sledujeme! Několikrát denně na Internetu a pak večer sedíme u TV. Fandíme sice všem, ale hlavně těm našim z České republiky. Zdeněk Tůma je samozřejmě náš favorit! Škoda Libora Podmola, Martin Macík a Jarda Valtr naprostá paráda a Aleš Loprais samozřejmě taky. Všichni to jsou strašní frajeři!
Vím, že je zatím brzo, ale nemáte ho mezi cíli?
Zatím je to náš vzdálený sen a doufáme, že se jednou stane realitou. Budeme se snažit!
A co bys vzkázala svým fanouškům?
V příští sezóně, a nejen příští, mi držte pěsti! Budu dělat vše, abych se umístila co nejlépe!
Můžete mě sledovat na Facebooku i Instagramu!
Děkuji za rozhovor a hodně štěstí nejen v příští sezóně!
