Na úvod bych si dovolil citovat Davida Pabišku, jedenáctinásobného účastníka Dakaru (10 x motocykl, 1 x navigátor v kamionu; nejlepší umístění 18. v roce 2014): „Jen hrstka lidí je zná. Moc se o nich nepíše, a přece jsou to oni, kdo vám vyhrají Dakar!“
Jsou v podstatě neviditelní. Novináři se o ně moc nezajímají. Pro ně jsou zajímavější jezdci zvučných jmen (Fernando Alonso by mohl vyprávět) a naleštěná barevná auta. Samozřejmě i nám se líbí, komu také ne, ale protože máme přístup i poměrně blízko k některým týmům, tak ten lesk jezdců vidíme i z druhé strany. Té „špinavé“.
První příběh ukazuje mechanika Petra Dokonala při práci na motorce Skylera Howese po návratu z maratonské etapy, na které mu praskla osička kyvné vidlice. Skyler měl proto velmi nepříjemný pád. Při něm mu praskla tři ze čtyř ramen držících motor v jeho přední části. Motor tak držel na jediném šroubu a na výfuku. Etapu s takto poškozeným strojem dojel. A nakonec se celkově na Dakaru 2020 umístil na krásném devátém místě a byl prvním amatérským jezdcem za továrními týmy!
Druhý příběh ukazuje práci mechaniků na voze Tomáše Ouředníčka po kolizi s kamionem Martina van den Brinka v šesté etapě a výměnu čelního skla po etapě deváté.
A do třetice ještě několik dalších mechaniků z ostatních týmů:
Mechanikům začíná jejich práce až poté, co se „jejich“ posádky vrátí do bivaku. Potom mechanikům řeknou, co jim nefunguje, co rozbili a co by se mělo zkontrolovat. Následně pracují mnohdy až do rána. No a pak se jezdci vydají stroje zase rozbít a oni zabalí bivak a přejíždějí do dalšího. U toho se, alespoň řidič, také moc nevyspí. Dojedou na místo bivaku (někdy jsou od sebe i přes 750 km), připraví ho a čekají, v jakém stavu jim jezdci stroje předají. A tady mohou chvíli odpočívat všichni mechanici. A také je dobré se ještě před návratem posádek navečeřet. Potom už nemusí být čas.