Před více než měsícem skončil 46. ročník Dakaru a hned po návratu závodních týmů se rozjely besedy a prezentace většiny zúčastněných týmů. I letos jsme na Dakaru v sedle motocyklu viděli i Davida Pabišku a opět v kategorii Original By Motul a ani on samozřejmě nezůstal pozadu.
A tak jsme se s ním setkali v pátek 23. února 2024 v Automoto muzeu v Lučanech. Ale o muzeu si povíme někdy příště. Tentokrát jsme tu byli za Davidem. David je již dávno Dakarskou legendou. Jako závodníka jsme ho viděli již na patnácti Dakarech. Poprvé jel v roce 2007 ještě stihl poslední ročník na africkém kontinentu. A ne vždy jel na motocyklu. V roce 2012 jel v kamionu spolu s Jaroslavem Valtrem a Janem Bervicem. Ale pak se zase vrátil k motorkám a u nich vydržel dosud.
Ze všech patnácti startů do nejtěžší rallye světa, jak se o Dakaru říká, čtrnáctkrát projel i cílovou rampou a pouze jedenkrát jí neprojel. Bylo to v roce 2022 kvůli pádu ve čtvrté etapě, kdy se mu nenafoukla airbagová vesta a on utrpěl řadu zlomenin. Ale vzhledem k nenafouknuté vestě měl ještě štěstí, že to nedopadlo hůř. No a nejlepšího výsledku dosáhl v roce 2014, kdy dojel na 18. místě.
A co nám David řekl v muzeu?
Jak jsi se k závodění dostal? Kdy jsi poprvé seděl na motorce?
Tak to si už tak úplně nepamatuju, ale vím, že jsem to vůbec neuměl. Láska k motorkám vznikla mnohem dříve, než jsem je začal ovládat. Opravdu, přišli jsme s tím, že si půjdeme zajezdit a zablbnout. V těch jedenácti letech jsem prostě viděl dakarskou motorku a zamiloval se do ní. Proto jsem chtěl vlastně začít jezdit.
Mnoho jezdců začínalo jako motokrosaři a později přešli k soutěžím typu cross-country? Měl jsi to také tak?
Já jsem teda vyučenej soutěžák. Motokros jsem jezdil čistě jen jako součást tréninku. Neúčastnil jsem se žádných přeborů či krajských závodů v motokrosu. My jsme na to nebyli nastavení, protože když jsem začínal ve SVAZARMu, tak tady měli soutěžáckou jednotku. Ale tenkrát mělo enduro svou velkou kvalitu, takže nelituji, že jsem šel spíš do této disciplíny. V nynější době je to mnohem složitější, protože enduro vlastně skoro umřelo a ti kluci mají dost možností v motokrosu.
Pamatuješ se na svůj první závod?
No tak to vím naprosto přesně, že jsem byl předposlední. Mám z toho na sociálních sítích pěknou fotku, kde jsme u zetky 516 a tenkrát asi nastala ta doba toho onemocnění s nemožností se vyléčit z této závislosti.
Také jsi jel několikrát šestidenní, kolikrát? A proč jsi pak přešel na cross-country?
Šestidenní jsem jel třikrát – v Polsku, u nás a v Brazílii. A ze všech závodů jsem si přivezl stříbrnou medaili. Ta se tenkrát dávala za celkové umístění myslím do osmého místa byla zlatá, do dvacátého stříbrná a ostatní dostávali bronzovou. Takže za tyhle všechny starty jsem měl stříbrnou medaili.
Jeden společný kamarád mi poradil, že se Tě mám zeptat na to, kdy jsi slyšel zvolání: „los Pabiškos“ a máš mi říci, jak to pak pokračovalo… Asi tušíš, který kamarád to byl…
Teď mě to úplně dostalo… Los Pabiškos, to je z Brazílie ze šestidenní, ale kdo to tam říkal… Protože my jsme to říkali poměrně dost často…
… a ještě to mělo takový dovětek. Servisáci se tam prý zmocnili mikrofonu a volali do něho…
Jó, jó, už si na to moc nepamatuju, ale to musel být buď Honzík Veselý nebo kluci z Jiřetína.
A nevzpomínáš si, jak to pokračovalo?
Nóó víš, už si to nevzpomenu, ale určitě to bylo sprostý…
Prý „los viagros“ nebo něco v tom stylu.
Letos jsi jel Dakar po 15. V roce 2007 jsi jel poprvé ještě v Africe a pak jsi jel v Jižní Americe i v Saudské Arábii. Jak velké rozdíly jsou mezi těmito lokalitami? A kde se Ti nejvíce líbilo?
Jo to je jednoduchý, naprosto jednoduchý. Afrika byla dobrodružná a další země už byly velmi sportovní. Tam už na to dobrodrůžo přestával být čas. A tím, jak nás tam v tý Jižní Americe honili a potom k závěru ten závod tak nějak trošku upadal svojí kvalitou, a asi proto se rozhodli přejít do Saudské Arábie. Kde to je nyní už taky velmi tvrdé.
Známe Tě hlavně jako motorkáře na Dakaru, ale zažil jsi tam i jiné role. Jel jsi jako navigátor u Jardy Valtra, jako mechanik… Připomeň, jak to bylo?
Pro mě jízda v kamionu je pořád jak v uvozovkách se srandou říkáme, že je to zrychlený ČSAD. Nechci to, ale nijak snižovat nebo něco. Ty kluci, co v tom jezdí předvádí úplně skvělý výkony. Co se týká toho ročníku, co jsme jeli my, tak myslím, že to bylo maximum, co jsme mohli předvést na základě toho, že jsme měli technické problémy, které se staly a museli jsme je řešit, ale vzpomínám na to samozřejmě v dobrým, protože Dakar jako takovej si mohu odškrtnout, že jsem jel i v kamionu a bylo to příjemný, a i ten výsledek byl příjemnej a velice dobrej si myslím.
Jsi taky známý i tím, že se na každý Dakar poctivě připravuješ. Co to všechno obnáší?
Vím, že si rád vyběhneš na Ještěd … Ale to určitě není vše… Máš třeba spočítané převýšení, co běháš?
Nic takového jako nemám. Já se snažím držet to tělo v nějaký kondici i když ono to moc nevypadá. Já nejsem atletickej typ, ale ta moje vytrvalost se každý rok docela dost zlepšuje. Alespoň mám takový ten pocit z toho a je to hodně cítit na tom Dakaru jako takovým. Ale je to taky tím, že taky každý rok pravidelně trávím v hypoxickém stanu. Ale musím přiznat, že bych to i tak mohl dále zlepšit, a že by to mohlo být mnohem lepší. A budu s tím muset začít, protože jak člověk stárne, tak musíš dřít víc a víc… Snad u toho nezdechnu nebo něco…
Řekni nám, co bys o sobě řekl, jaké máš silné a slabé stránky jako závodník?
No já jsem prokrastinař úplně velkej, takže co můžu odkládat tak odkládám, a pak mě to dobíhá. Tak to je fakt moje slabá stránka.
A dobrá stránka… Považuji se za velice dobrýho mechanika, takže když se něco stane dokážu si poradit. Umím prakticky udělat všechno, pokud to je v možnostech prostředí, kde jsem. Nemám problém třeba vyhodit motor ven v poušti a dát tam jinej, kdybych ho tam třeba měl.
Za tu Tvoji závodní kariéru je nějaký okamžik, na který bys rád zapomněl?
No, to jsou ty nehody, který jsou na Dakaru častý u nás motorkářů. V mém případě je to ten 2022 rok, kdy jsem z toho vystoupil poměrně dost. Měl jsem štěstí, ale téměř stejně jsem to zopakoval o rok později, ale to se mi nic nestalo. Tam jsem měl štěstí, protože se mi nenafoukla vesta a dodnes mám problémy s krční páteří. Ale věřím tomu, že to dám dohromady, protože lékaři se o mě starají docela dost a říkají, že vevnitř vypadám na dvacet!
Tak to je nádhera! Ale, teď již k letošnímu Dakaru. Jel jsi opět v kategorii Original By Motul, tedy bez asistence. Zhodnoť v kostce letošní ročník.
Já jsem spokojenej s tím, že jsem dokázal vyšperkovat tu moji hlavu, která mě občas potrápila a tím mým přístupem, který k tomu mám a který si přenáším i do toho samotnýho závodu. Myslím, že letos jsem prolomil zlepšení psychický síly, která je hodně potřeba. A každým rokem na tom dál pracuju. Jsou tam nějaké přístupy jak k nějakým věcem v závodění, tak i v životním směru. A přináší mi to plusový body, a hlavně pohodu v tom závodě. A toto si myslím pro mě bylo hodně potřebný v tomto Dakaru, protože byl strašně těžkej. I když jsem trošku spadnul v tom celkovým výsledku, ale zas ne o tolik. V rámci té náročnosti jsem byl naprosto spokojenej!
Jet bez asistence je asi větší adrenalin než jet jako součást týmu? Přece jen stát se může cokoliv, a musíš se spolehnout sám na sebe. A ta bedna na věci, kterou si s sebou vezeš, není zase tak veliká… Co si všechno bereš s sebou?
No ono ten přístup k tomu závodu je hlavně jinej. Do tý bedny si každej může dát co chce, na to nejsou žádný pravidla. Pravidla jsou jen na to, že nám vezmou dvě sady pneumatik, dvě sady mohou být obutý. CO je v bedně závisí na každém jezdci, co tam chce a co si myslí, že bude potřebovat a jak má šikovný ruce.
Letošní novinkou byla 48hodinová etapa? Jaké bylo Tvé očekávání a jaká byla nakonec realita?
Já jsem tam udělal strašnou chybu, že jsem nepokračoval dál v tom časovém limitu, protože jsem to správně nepochopil a nadělil jsem si tam třičtvrtě hodiny. Přijel jsem do tábora C ve třičtvrtě na čtyři a oni ho zavírali o půl pátý, takže ještě těch 65 kilometrů jsem se měl vydat dál. A ten výsledek by byl diametrálně jinej. Mohl jsem být tak někde kolem 36 nebo 38 místa, a to mě zatím jako sportovce uspokojuje.
Jaký je to pocit projet cílem poslední etapy a převzít na cílové rampě další medaili?
Je to zadostiučinění toho trápení, které se tam 14 dní děje. Je to taky samozřejmě i odměna za tu práci, kterou do toho člověk přinese. A zase trošičku taky přesvědčení té veřejnosti, která mi v některých případech říká, abych toho už nechal.
Ale já tam ještě to svoje místo furt mám a ti kluci, kteří tam kolem mě jezdili to jsou pětadvaceti třiceti letý kluci a mě to dělá strašně dobře, že jim dokážu prostě ještě udělat tak trošku zle. A jsou to vlastně i ti mladí, co mě takhle držej tím svým výkonem, když třeba slyším: „Hele už je tady zas! Co ten tady dělá? To není možný!“
Takže předpokládám, že Dakar 2025 je jasný?
No to není úplně jasný… Nikdy to není úplně jasný!
Záleží hlavně na financích, ten vlak plný peněz se prostě nedá přetlačit! Ale budu chtít tam zase zpátky jet, ukázat se tam. Posunout zase svoje hranice a hlavně chci být lepším a větším ambasadorem pro své partnery, kteří mě podporují a nechci je zklamat. Když se vedle mě postaví a podpoří mě, tak dostanou kvalitní sportovní projev třeba v rámci dobrého sportu a značky fair-play.
Co vlastně pro Tebe Dakar znamená?
Jet si za dobrým sportovním zážitkem, potrápit svoje tělo.
A nakonec ještě jen pro zajímavost… Na svých besedách jsi objel celou republiku, určitě i několikrát. Ale pamatuješ si na super akci u nás v Pilníkově v září 2018? Byli jste u nás společně s Martinem Macikem a s Honzou Brabcem?
Jo, jo velmi dobře si na to pamatuju, protože to na mě vykukují ty vzpomínky na facebooku. Todle bylo hrozně příjemný! Byli jsme všichni ještě takový jiný, než jsme teď. Nechci říkat mladý a teď jsme starý, ale bylo to příjemný. Je to už pět let, hrozně to letí! Člověk si to ani neuvědomí, až na něj vyletí takováto vzpomínka!
Děkuji Ti za rozhovor a přeji hodně dalších úspěchů….
